Červenec 2016

Proč vlastně bloguju?

28. července 2016 v 21:58 | Ayu Takashi |  Články na téma týdne
Proč vlastně bloguju? Spousta z nás si tuto otázku určitě ať již dříve či později položila. I já. Chvíli předtím, než byl tenhle blog na 3 roky zapomenutý (i přesto, že - MUSÍM ZDŮRAZNIT - ten poslední rok byl můj nejproduktivnější).
Odpověď se vždy - dříve či později - zjeví sama. Někdy až po několika letech. Tak proč bloguju?
Protože to miluju. Protože vlastně se tím učím mít ráda svůj život. Jestli se podíváte na mé články z roku 2011, 2012 a koneckonců ještě i články z roku 2013, zjistíte, že kolikrát jsem se vyjadřovala arogantně, byla jsem plná pesimismu, nadávala na rodiče. Vlastně to celé byla moje puberta. Pesimista jsem stále, jen se alespoň snažím to minimalizovat. :D
Mám tady rubriku nazvanou Letem světem. Jsou tam fotky z mých cest (UPOZORNĚNÍ - fotky nejsou nijak profesionální, jedná se o normální, turistické fotky snímané obyčejným kompaktním fotoaparátem). Když se podíváte, kolik tam toho již mám, když si uvědomím, kolik fotografií mám ještě uložených ve svých počítačích, říkám si, kdo to vlastně má. Ano, mé cesty jsou zatím všechy pouze po Evropě, ale někdy do budoucna se chci vydat i za hranice Evropy. Moji rodiče byli například na Borneu, v Peru, v Thajsku, v Japonsku a letos se vydají na Aljašku - odjíždí za týden.
Dřív jsem si myslela, že je naprosto normální, že jezdíme dvakrát ročně do zahraničí (jednou v zimě na lyže, v létě na pláž) a že to tak má každý. Jak moc jsem byl vyvedená z omylu, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, který nejdál v zahraničí byl na druhé straně Sněžky. Ne, nepřeháním, skutečně to tak bylo. Naučilo mě to vážit si toho, jak často někde jsem.
A to je možná jeden z motorů, který mě pohání kupředu v měm blogování. Miluju svůj život.

Caerphilly Castle (VB)

25. července 2016 v 13:44 | Ayu Takashi |  Letem světem
Tak jsem hledala nějaké další fotky pro Vás a tomu neuvěříte. Našla jsem hrad, na který si moc dobře pamatuju, stále si pamatuju, že pak jsme šli do městečka, pamatuji si i jaký časopis jsem si tam koupila a že v tom městečku jsem poprvé navštívila Claire's.
Ale ani náhodou jsem si nemohla vzpomenout na to, jak se ten hrad (natož městečko) jmenovalo, tak jsem zkrátka musela zadat hrady ve Walesu a hledat povědomé jméno a zkoušet, jestli to je ono. A světe div se - zhruba po hodině se mi to povedlo! :D
Jedná se o druhý nejrozsáhlejší hrad ve Velké Británii a nachází se zhruba 10 kilometrů od Cardiffu. Jeho stavba započala roku 1268, ve 14. století byl však upraven. Proslulý je především svou šikmou věží. :) ... Moc se mi tam líbilo, mělo to takovou svou auru. :)

Doba technologií a stresu.

21. července 2016 v 21:58 | Ayu Takashi |  Články na téma týdne
Téma tohoto týdne mi přijde jako úžasný nástroj, jak se vyjádřit k dnešní době. Nikdy se nezastavit.
Dnešní doba společně s nástupem technologií je rychlejší a rychlejší. I když si vyjedeme do přírody, kdokoli nám může zavolat na mobil, zaměstnat nás něčím nebo něco takového.
Sedneme si k počítači, napíšeme třeba e-mail a během dvou sekund přijde našemu kamarádovi z Ameriky. Napíšeme třeba zrovna článek na blog, odešleme ho do sítě a během sekundy si ho čte padesát lidí jenom z druhého konce republiky.
Technologie nám leccos usnadnily, ale mají i své zápory. Kdy naposledy jste vzali do ruky knížku? Já na knížkách vyrůstala a doslova jimi žila a nedám na ně dopustit. A pro mě osobně je i elektronická čtečka naprosto nepřijatelná. Když mám něco číst, chci si tím listovat, chci cítit vůni toho papíru.
Kdy naposledy jste si někam vyjeli bez toho, aniž by vás někdo sháněl? Řekla bych, že nějaký pátek to bude. A kolikrát se stane, že si s někým jdete sednout a po chvíli oba začnete projíždět nějaké stránky na mobilu nebo - nedej bože - hrát hry! A jestli jste to nebyli vy, tak určitě ty dvě holky co sedí u vedlejšího stolu jsou nalepené na displeji svých mobilů.
A ta neustálá dostupnost nás přivádí k další věci - stres. Všímáte si někdy toho, že dokud nebyly mobily a počítače dostupné všem, mnohem méně lidí bylo ve stresu? Samozřejmě to jde všechno ruku v ruce. Sedíte si doma, konečně zaslouženě odpočíváte, a najednou smska od šéfa - "Do pondělí chci mít na stole recenzi, článek a rozhovor." - a šup. Okamžitě nastartujete počítač, začnete psát, stresujete se, abyste to stihli, zároveň aby to mělo určitou kvalitu ...
Možná, že naši předci bez těch všech technologií měli snazší a lepší život. Co myslíte?

City of Wells (VB)

18. července 2016 v 13:44 | Ayu Takashi |  Letem světem
A hádejte co, mimo to, že jsem opět začala přidávat. Vrací se vám rubrika Letem světem! :D
Mám toho spoustu na dohánění, mám fotky z Holandska, Rakouska (lyže :D), Švédska, něco málo z Dánska a především - Skotska! (z toho Rakousko, Švédsko, Dánsko a Skotsko stihnuto loni :D) - Letos mě čeká pouze Slovensko a více cestování po Česku (především hrady, zámky).
Ale nejprve chci dokončit sérii fotek z jihovýchodní Anglie a Walesu. :)
Staří pardálové, kteří možná chodili na můj blog mohli zaznamenat, že za názvem památky/města/... přibyla závorka. Je v ní napsán název státu, slouží to pro lepší orientaci, ať již mou či Vaši.
VB je samozřejmě zkratka Velké Británie.
A nyní již k samotným fotkám. Fotky v tomto článku jsou z města Wells - město v anglickém hrabství Somerset. Je tam nádherná katedrála. Dočetla jsem se také, že je v blízkosti Bathu (byli jsme tam ubytovaní, fotky z lázní naleznete zde) a Stonehenge, kde jsem bohužel nebyla, mám to však již zapsané v mém pomyslném listu "Navštívit!" :). Jinak právě jsem se dočetla o wellské ulici Vicar's close, je to jedna z nejstarších existujících ulic ve světě. Bohužel v této ulici jsem nebyla. Tak alespoň kde jsem byla :) :

Hluboko uvnitř to stále cítím ...

14. července 2016 v 21:58 | Ayu Takashi |  Články na téma týdne

Naše první láska.

Ruku na srdce. Jde na úplně první lásku snad zapomenout? A koho za ní vůbec považujete? Kluka ve školce, který Vám dal prstýnek z automatu, kluka na základní škole, se kterým jste si v 9. třídě dali první pusu, či snad kluka, se kterým jste měli své první milostné zážitky?
Ať už kohokoli, sami určitě víte, že na první lásku se jen tak nedá zapomenout. Bolí, když odejde. Bolí, když zrovna s námi není. Bolí, když nás opustí navždy ...
Stává se to, přesto počet lidí, kteří zůstanou se svou první láskou do konce života velmi ubývá. Těm šťastným, kterým to vyšlo/vyjde, ze srdce jim to přeji.
My ostatní, kterým to nevyšlo, všichni víme své. Je to první zkušenost s láskou. Naše první zamilovanost. A i když to byl třeba krátký románek, přesto to ve většině lidí dosud přetrvalo. Hluboko uvnitř všichni víme, že ta osoba má nějaké zvláštní místo v našem srdci. I když se nevídáme, nepíšeme si, někde tam stále je. Necítíme lásku, to ne. Cítíme jen a pouze výjimečnost té osoby. Cosi, co udělala pro náš život. Ať chceme či ne, tehdejší přítomnost té osoby nás poznamenala.

Naši výjimeční předci.

Máte někoho, ke komu vzhlížíte? Kdo je Váš vzor? A nemyslím nějakou celebritu. Myslím někoho z Vašeho rodokmenu. Víte o někom, kdo něco dokázal, a chtěli byste alespoň z části jít v jeho stopách? Já takové předky mám. Nejdu nijak daleko do větví blíže ke kmenu. Jdu jen o kousek. Moji prarodiče, jejich rodiče a prarodiče. Lékaři. Téměř všichni. Významní i méně významní. Chtěla bych také být lékařka. Máte nějaký společný zájem se svými předky?
Cítíte, jak vám dýchají na rameno? Někde hluboko uvnitř víte, že kdyby se na Vás ostatní vykašlali, oni tam jsou. I přesto, že již dávno nemusí být naživu. To vědomí, že rodina je s něčím takto spojená, Vás už jen samo o sobě žene dál a dál, ambicióznější a ambicióznější.

A co hluboko uvnitř cítíte vy?